mar sloup

Nesmiřitelné rozpory v boji o moc a bohatství mezi vládnoucími monarchy evropských velmocí, spory panovníků se zástupci šlechty a měst o účast na vládě proti nastupujícímu absolutismu, ideologické rozpory náboženské mezi katolicismem a protestantismem, následný spor o náboženskou snášenlivost proti příkazu vrchnosti vyznávat jedinou samospasitelnou víru, to všechno vyvolalo mezi feudálními monarchiemi dlouhotrvající celoevropský válečný konflikt – válku třicetiletou (1618-1648).

Shodou okolností třicetiletá válka začala u nás, v zemích koruny české. Česká šlechta, většinou po husitech protestantská, vyhlásila spolu s měšťany odboj proti panovníkovi. Ferdinand II., jehož děda si osudnou chybou předtím sami r.1526 dobrovolně zvolili, zavádí absolutismus. Nechce se s nikým o moc ve státě dělit. Absolutní moc královskou chce mít nejen pro sebe, ale i pro svou habsburskou dynastii dědičně. Dosavadní právo šlechty volit panovníka se tím ruší. Jako netolerantní katolík chce kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit.

Stavovský odboj začal svržením, defenestrací panovníkovi věrných pražských místodržících, Martinice a Slavaty, do hradního příkopu. Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře ( 8.11.1620). Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Hned po bitvě byla zavedena „normalizační“ násilná správa, v Čechách pod vedením pověřeného správce země Karla Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna.

Konfiskační komise, vedená Lichtenštejnem, zabavovala majetek nespolehlivé domácí šlechty a obdarovávala jím hejna cizinců a dobrodruhů. Ani katolickou církev a jesuitský řád neminula výnosná odměna za věrnost císaři. Rozsah konfiskací byl nevídaný, dvě třetiny obhospodařované půdy padly do cizích rukou. Dosavadní náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, nekatoličtí kněží (i J.A.Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika a jiné knihy, novému režimu nepohodlné, byly veřejně katem spáleny. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho zdánlivý konec českého národa vůbec.

V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, sluší se připomenout den 21. června 1621, symbolický konec českého odboje proti Habsburkům. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici. Mečem kata Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bezdružic (57 let), stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově. Mrskání, přibíjení jazyka. Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla uťata hlava a ruka, Slováku Janu Jeseniovi, lékaři a rektoru University Karlovy a příležitostnému diplomatu, byl nejdříve vyříznut jazyk, pak byl sťat a rozčtvrcen.

Sťaté hlavy pro potupu a zastrašení pověsili v železných klecích na Mostecké věži. Hrdina románu Z.Wintra, Mistr Kampanus, sleduje otřesen hrůzostrašnou exekuci z ochozu Týnského chrámu a vidí: Konec českého boje o stát a víru. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku, zkázu, která ohrozila samu jeho existenci..

Uznávaný historik Josef Pekař, ač dobrý katolík, o Bílé hoře napsal upřímně, bez veškeré konfesionální předpojatosti : „ Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních chrámů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. ..Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“

Tři sta let trvalo, než se podařilo vlastencům, buditelům, obrozencům, v závěru i legionářům vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku, mezi evropské národy. Až po třech stech letech přestala být naše země nesvobodnou provincií státu nám cizího a stala se samostatnou československou republikou. Stalo se to 28. října 1918. Po celá ta předchozí tři století byla Bílá hora symbolem porážky, potupy a neštěstí.

Přední představitelé našeho národa v čele s T.G.Masarykem usilovali o „odčinění Bílé hory“. Když „muži 28.října“ sepisovali své provolání Národního výboru o samostatnosti československého státu, oslovili občany slovy: „Lide československý.

Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“ Občané přijali ta slova s nepopsatelným nadšením, s neutuchající radostí. V revoluční euforii se všude věšely prapory, girlandy, shazovaly se rakouské nápisy a symboly, oblékaly se kroje národní a sokolské, na nárožích vyhrávaly kapely, zpívalo se a tančilo, jásalo a plakalo štěstím…

V této atmosféře se krátce po převratu, 3.listopadu, konal na Bílé hoře tábor lidu k uctění památky nešťastné bitvy 8.listopadu 1620. Po prvé se vzpomínalo svobodně a bez cenzury na ztrátu samostatnosti a svobody, po prvé bylo možno z právě získané svobody a samostatnosti upřímně se těšit.

Bylo mnoho projevů, nadšených proslovů, radostných emocí, ale i beze sporu spravedlivého hněvu a lítosti nad ztracenými třemi sty lety. Když se lid večer vracel z manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, skácel Mariánský sloup, který se tu týčil jako symbolický pozůstatek právě povaleného režimu.

Pomník, dílo sochaře J.J.Bendla ( 1620-1680), byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým stavovským státem. Bylo to dva roky po Vestfálském míru, tragicky osudném pro Čechy doma i v exilu. Jako hlavní podněcovatel obrazoborecké akce se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882-1947), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy, známý z literatury jako Franta Habán ze Žižkova. Nemusíme souhlasit s kácením pomníků. Ale nemůžeme popřít, že tehdejší mstitelé historické nespravedlnosti právem v Mariánském sloupu spatřovali symbol církevní i světské reakce.

Ferdinandovo vítězství v „české válce“ bylo jen prologem k sérii dalších válek, v kterých proti sobě bojovaly země katolické ligy a protestantské unie. Žoldnéřská vojska obou stran, vedená ctižádostivými generály, (byl mezi nimi i Albrecht z Valdštejna), přelévala se ze země do země a doplňovala si často chybějící žold loupením a pleněním vesnic a měst, kterými procházela.

Evropa byla zdecimována válkou, hladem, morem. Naše země ztratily tehdy většinu obyvatel. Pověstná „třicetiletá“ válka skončila politicky r.1648 vestfálským mírem (uzavřen v Münsteru) a vojensky shodou okolností zase v Čechách, kde se právě potýkali Švédové s Pražany.

Mírové smlouvy přinesly dílčí uspokojení většině zúčastněných: Francie získala část Alsaska, Švédové část Pomořan, německá knížata nezávislost, Habsburkům zůstaly české země v absolutistickém držení podle hesla Cuius regio, eius religio. Marně se Komenský obracel na švédské představitele, s kterými dlouhodobě spolupracoval. Jeho návrhy zůstaly oslyšeny. Češi doma zůstali v bezprávném postavení, Češi v exilu naději na návrat do vlasti definitivně ztratili.

Největší zisk z výsledků třicetileté války měla u nás církev katolická. Dvě stě let neúspěšně usilovala o vyhubení „ kacířů“, a tu se dostavilo nečekané vítězství. Rozezněly se zvony k díkůvzdání Panně Marii Vítězné, která prý způsobila na Bílé hoře zázrak. Zázračný obraz údajné ochránkyně katolíků byl poslán do Říma.

Každoročně se pod ním koná okázalá týdenní slavnost na poděkování za vítězství nad českými kacíři. V Mnichově byl vztyčen první vítězný Mariánský sloup a pak podobné sloupy byly stavěny po celé katolické Evropě: na oslavu české porážky. Právě k těmto sloupům patří i ten na Staroměstském náměstí, postavený r.1650, stržený 1918 a vymáhaný k znovuobnovení v našich časech.

Má být vztyčen zase tam na Staroměstském náměstí, nedaleko místa popravy vůdců stavovského povstání. Chlácholí nás, že prý sloup vznikl na památku boje studentů a měšťanů, kteří odrazili útok Švédů na Prahu.

Takže hold lokálnímu patriotismu, nikoli symbol nenáviděné poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné kolonizace a rekatolizace země. Jenomže jen nezasvěcený neví, že v těch střetech se Švédy, ať v Praze, ať v Brně nebo v Olomouci, šlo vždycky o boje vojsk protestantské unie, s kterou představitelé našeho národa spojovali své naděje, proti vojákům katolické ligy, proti „císařským“, proti Habsburkům, proti našim potlačovatelům.

Český nezávislý tisk 11.2.2020                Prof.Phdr.Stanislava Lukešová

 

Kauza prodeje pozemků ve Frýdku-Místku, v níž je obžalováno sedm městských radních včetně současného primátora Michala Pobuckého (ČSSD), se vrátí k frýdecko-místeckému okresnímu soudu. Rozsudek okresního soudu, který všechny obžalované osvobodil, ve středu Krajský soud v Ostravě zrušil. Politici jsou obviněni, že městské pozemky prodali pod cenou, a připravili tak město o deset milionů korun. Proti zprošťujícímu rozsudku se odvolala státní zástupkyně

Všichni obžalovaní, kterým za zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinností při správě cizího majetku hrozí až deset let vězení, vinu odmítají a proces označují za politický. Kromě Pobuckého jsou mezi nimi i dva bývalí primátoři – Eva Richtrová, která byla primátorkou v době, jíž se kauza týká, a její nástupce Petr Cvik (oba ČSSD).

Frýdecko-místecký soud obžalované zprostil viny, protože se podle jeho názoru neprokázalo, že by při prodeji parcel postupovali v rozporu se zákonem. Cena pozemků byla podle soudu dostatečně odůvodněná a ani se neprokázalo, že obžalovaní chtěli pozemky prodat svým známým, z prodeje měli zisk nebo byli propojeni s lidmi, kteří parcely nakonec koupili.

Krajský soud: Záměr prodat pozemky pod cenou je evidentní

Státní zástupkyně nesouhlasila a se závěry okresního soudu se neztotožnil ani krajský soud. O prodeji pozemků se rozhodovalo v roce 2009 a byl to ve městě nejrozsáhlejší prodej nemovitostí v tehdejším volebním období. Soud uvedl, že radní vycházeli z cen doporučených majetkovou komisí. Tyto ceny ale byly z roku 2007 a od cen obvyklých uvedených v posudku, jejž měli radní k dispozici, se lišily. Proč se prodejní cena lišila, podle soudu ale radní neodůvodnili.

Stejně tak nezohlednili, že se na pozemcích chystalo vybudování inženýrských sítí, což by cenu zvýšilo. Prodejní cena přitom byla stanovena na tři roky. „Odchýlení se od ceny obvyklé, stanovení cen pozemků po dobu tří let a kroky činěné za účelem vybudování inženýrských sítí od sebe nelze oddělovat. Je tak evidentní záměr, aby pozemky byly prodávány výrazně pod cenou,“ uvedl krajský soud. Okresní soud nyní bude muset nově rozhodnout v intencích rozhodnutí krajského soudu.

„Můžu za nás za všechny říct, že jsme opravdu měli na mysli vždycky práci pro město, pro občany, a nikoliv nějaké jiné, postranní úmysly, případně obohacení někde, někoho, pro někoho. Za to bych dala opravdu ruku do ohně,“ komentovala dnešní rozhodnutí soudu Richtrová.

Pobucký figuruje v dalších dvou kauzách, kterými se zabývají či zabývaly soudy. V první, jež se týkala zahlazování dopravních přestupků městskou policií a manipulace s veřejnými zakázkami, soud Pobuckého obvinění zprostil, další obžalovaní dostali podmíněné tresty. V dalším případu, jímž se soud ještě zabývá, jde o údajně předražené zakázky na čištění příkopů. Mezi 15 obžalovanými je v tomto případě 14 bývalých i současných radních, včetně všech tří primátorů, a jeden vedoucí úředník.

29.1.2020         Krajský soud Ostrava

sorosAmerický miliardář a filantrop narozený v Maďarsku George Soros na Světovém ekonomickém fóru v Davosu oznámil, že univerzitám ve světě daruje jednu miliardu dolarů, v přepočtu asi 22 miliard korun. Vše ve jménu zachování demokracie v co největším počtu zemí na světě. Soros, který jako malý musel sám utíkat před Hitlerem, má totiž strach, že svět znovu podléhá nebezpečnému kouzlu autoritářských režimů. Radost mu prý nedělá ani Donald Trump.

Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, které se letos koná ve dnech 21. až 24. ledna, promluvil mezi jinými i americký miliardář George Soros. Ve švýcarském městě oznámil, že univerzitám věnuje miliardu dolarů, aby v co největším počtu zemí udržel povědomí o výhodách demokracie oproti autoritářským režimům, jejichž obliba opět u části populace roste.

Projekt nové sítě univerzit (Open Society University Network – OSUN) podle deníku The Guardian označil Soros za „nejdůležitější projekt svého života“ a vyjádřil naději, že se k němu brzy připojí různé instituce na světě a také ho podpoří

Hodlá se přitom opřít o své zkušenosti se Středoevropskou univerzitou, která byla po roce 1989 otevřena v Maďarsku, ale kterou současný maďarský premiér vypudil ze země, neboť – ač sám v minulosti studoval za peníze George Sorose – dospěl k závěru, že je dnes tento finančník pro Maďarsko nebezpečný.

Soros hodlá s pomocí sítě nových univerzit bránit tomu, aby ve světě získávaly navrch autoritářsky laděné, či dokonce totalitní režimy, jak je známe z Ruska nebo z Číny. Nešetřil však ani současného prezidenta USA Donalda Trumpa. I jemu chce za pomoci sítě nových univerzit čelit.

Prezident Trump je podvodník a totální narcista, který chce, aby se kolem něj točil svět. Když se jeho fantazie stát se prezidentem naplnila, jeho narcismus se rozvinul do patologických rozměrů,“ varoval podle agentury Bloomberg Soros s tím, že Trump překročil meze dané americkou ústavou a právem čelí pokusu o sesazení z postu prezidenta.

24.1.2020  Parlamentní listy

farageDen odchodu Velké Británie z Evropské unie už je skoro tu. A v Evropském parlamentu se rozloučil asi nejznámější obhajovatel brexitu, Nigel Farage. Ve své řeči obvinil EU, že není jen nedemokratická, že je antidemokratická. A že dává svým činitelům moc bez toho, aby dotyční měli odpovědnost. A opět došlo na vlaječky. Když jimi mávali členové Brexit Party na rozloučenou, předsedající Farageovi vypnula mikrofon. A vyzvala je, aby si vlaječky vzali s sebou. Video už vyvolalo reakce v Česku. „Kravka, hnůj,“ zaznělo. Czexit také získal nové podporovatele.
Toto řekl Nigel Farage v Evropském parlamentu při debatě o dohodě o odchodu Velké Británie a Severního Irska z EU. „Tak je to tady, poslední kapitola, konec cesty. 47 let trvající politický experiment, se kterým Britové, upřímně řečeno, nikdy nebyli úplně spokojeni. Můj otec a matka se přihlásili ke společnému trhu, ne k politické unii, vlajkám, hymnám, prezidentům a nyní i ke společné armádě, kterou chcete vybudovat.
Pro mě to obnášelo 27 let politické kampaně a 20 let v tomto parlamentu. Nejsem spokojen s dohodou, o které budeme teď v noci hlasovat, ale Boris (Johnson) byl v posledních měsících hodně odvážný a, paní von der Leyenová, ukázal a slíbil nám, že se bude hrát tvrdě. A proto mu upřímně přeji hodně štěstí v dalším kole vyjednávání.
Ale to hlavní. To, co se stane v 11 večer v pátek, 31. ledna 2020, značí bod, ze kterého už není návratu. Až odejdeme, tak už se nevrátíme, a zbytek už jsou s prominutím jen detaily. Jdeme pryč a už tu nebudeme. A to by měl být vrchol mé politické kariéry. Jak jsem již řekl, když jsem sem přišel, tak jste se smáli. V roce 2016 jste se smát přestali (rok hlasování o brexitu – pozn. red.).
Ale můj pohled na Evropu se změnil od té doby, co jsem sem přišel. V roce 2005 jsem viděl, jak ústavu, kterou sepsal Giscard d'Estaing, odmítli Francouzi v referendu, jak ji odmítli Nizozemci v referendu a jak vy, v těchto institucích, jste je ignorovali a znovu ji navrhli jako Lisabonskou smlouvu a chlubili se, že ji můžete protlačit bez referend. A Irové hlasovali, řekli ne a byli donuceni, aby hlasovali znovu. Nutit lidi hlasovat znovu vám jde dobře, ale co jsme naštěstí dokázali, je, že Britů je moc na to, aby mohli být šikanováni. (potlesk Farageových souputníků)
Stal jsem se skutečným odpůrcem evropského projektu, chci, aby brexit odstartoval diskuzi ve zbytku Evropy. Co chceme po Evropě? Pokud chceme obchod, přátelství, spolupráci, vzájemnost, nepotřebujeme Evropskou komisi. Nepotřebujeme Evropský soud. Nepotřebujeme tyto instituce a tuto moc. A můžu vám slíbit, že jak v UKIP, tak ve straně pro brexit, milujeme Evropu, ale prostě nesnášíme Evropskou unii. Takhle jednoduché to je.
Takže doufám, že toto je začátek konce tohoto projektu. Je to špatný projekt. Není jenom nedemokratický, je antidemokratický a dává určitým lidem moc bez zodpovědnosti. Lidem, které voliči nemohou pohnat k zodpovědnosti. A to je nepřijatelné.

 

Po celém Západě zuří bitva, v Evropě, v Americe i jinde. Globalismus proti populismu. A můžete populismus nesnášet, ale vtipné je, že populismus se stává populárním. A má spoustu výhod. Už žádné další přihazování do rozpočtu, už žádný Evropský soud, už žádná dohoda o rybolovu, už žádné povyšování se nad nás, už žádná šikana, už žádný Guy Verhofstadt (europoslanec, zastánce federalizace EU). Co na tom může komu vadit? Vím, že ti budeme chybět.

Vím, že nám chcete zakázat vlajky, ale zamáváme vám s nimi na rozloučenou a těšíme se, že v budoucnosti s vámi budeme spolupracovat jako samostatná...“

V tu chvíli byl Nigelu Farageovi vypnut mikrofon a předsedající Mairead McGuinnessová (irská europoslankyně z EPP – pozn. red.) pravila: „Pokud nebudete poslouchat pravidla, tak budete přerušen. Prosím, odstranili byste ty vlajky? Pane Faragi, odstranili byste ty vlajky, prosím?“

Nicméně, Farage dodal, že už je konec, vše je dokončeno. „Už jsme pryč,“ prohlásil. Za což se mu dostalo oslavného „hip-hip-hurá“ od jeho kolegů. „Prosím, sedněte si, vraťte se na místa. Dejte pryč ty vlajky, odcházíte, tak si je vemte s sebou, pokud odcházíte teď hned, sbohem,“ řekla irská předsedající, což se v sále setkalo s potleskem, například od zmíněného Guye Verhofstadtata. „Jestli ještě mohu, slovo nenávist bylo použito v tomto projevu. A vzhledem k tomu, co jsme předtím slyšeli, bych chtěla říci, že bychom neměli nenávidět nikoho, žádný národ nebo lid,“ dodala ještě McGuinnessová, zatímco Farage a jeho kolegové odcházeli.

Hlavně na slova předsedající reagoval například bezpečnostní analytik Jaroslav Štefec. „Na tom videu mě nezaujal ani tak Nigel Farage a jeho závěrečné loučení s Evropskou unií, mimochodem velmi elegantní, vtipné a otevřené, jako spíše ta bezbřehá arogance a okázalé pohrdání představiteli odcházejícího státu ze strany kravky za předsednickým stolem. Takový hnůj by nám chtěl diktovat, jak musíme žít? S tím se jaksi nedokážu srovnat,“ prohlásil.

A položil otázku: „Když se šéfové evropských institucí chovají takto k reprezentantům jedné z nejsilnějších zemí Evropy, jak by se asi chovali v případě odchodu k nám Čechům? Zvláště když naši slavní ‚europoslanci‘ dokáží v naprosté většině namísto obhajoby našich životních zájmů jenom plivat na svou vlastní zemi, podrážet a pomlouvat její představitele.“

Ozvala se také dlouholetá advokátka a politička Jana Zwyrtek Hamplová, která byla chováním předsedající také rozhořčena: „Není ani tak podstatné, co říká Nigel (Farage), ale jak a co říká madam za řečnickým pultem. Něco tak trapného, nedospělého, ubohého a malicherného už jsem dlouho neviděla. A reprezentuje to i nás. Bylo mi trapně za celou Evropskou unii. A od tohoto okamžiku vím, že nechci, aby moje země byla členkou takové Evropské unie.“ Toto byl pro advokátku onen pomyslný jazýček na vahách.

„Jak to řekl Nigel Farage: Milujeme Evropu, ale nemáme rádi Evropskou unii. Od zhlédnutí tohoto videa jsem ve stejném klubu. Chci CZEXIT. Součástí tohoto trapného panoptika, které se neumí ani s grácií důstojně rozloučit, nechci být,“ prohlásila.

„Byli jsme před EU, budeme i po ní. Spolupráce Evropy od EU neodvisí. Přes všechny složitosti, které to přechodně přinese – odejděme. Jako Britové. Máme-li svou hrdost. Přeji si v příštím volebním období referendum o setrvání v EU,“ zhodnotila Jana Zwyrtek Hamplová video, které ji dohnalo k tomuto prohlášení.

československo7. 11. 1989 mi bylo 28 let.

Byla jsem toho dne na Albertově, na Vyšehradě, i na Národní, a prožívala jsem tu euforii. Fandila jsem pak chvíli i Havlovi a jeho družině, a vyrobila jsem si z moduritu placku OF.
Do práce jsem nosila trikolóru trikolóru na kabátě, účastnila se dalších demonstrací, a myslela jsem si uboze a naivně, že tu jde o naši zemi - lepší a krásnější. Dnes bych si za to nafackovala. Brzy mi spadly růžové brýle (někomu dodnes ne), a dnes je jasné, o co šlo. Šlo o majetky pro kolaboranty, kolaborantskou šlechtu, církve a sudeťáky. O prolomení Benešových dekretů. Od začátku.
Šlo o zničení Československa, továren a podniků konkurujících těm západním, o rozdělení naší země na dvě malé bezbranné zemičky. Lituji, že jsem nevěřila své babičce, která tehdy plakala a říkala, že tu zase bude hrstka bohatých, kteří budou mít za prachy vše, včetně práv, a zbytek lidí bude místo života bojovat o finanční přežití. Babička zažila první republiku, 2. světovou válku, a celé období až do „sametu“, takže věděla, o čem mluví. Dnes zase mně nevěří moje děti, že ti, kdo dnes chodí na Letnou, jdou řvát jen za práva boháčů a za to, aby dosavadní korytáři a zlatá mládež nepřišli o svá koryta.
Na Letné řvou postavy stojící proti lidu, ne s lidem. Oni lid nenávidí, protože nevolí jejich loutky zaprodané západním loutkářům. Letná - milion chvilek nenávisti, pražská kavárna, sluníčkáři, předskokani z pódií a tyjátrů - všichni jedno jsou: pátá kolona.
Rozvraceči státu, kteří chtějí zvrátit výsledky demokratických voleb ve svůj prospěch, ponížit a degradovat hlasy dolních deseti milionů. Dnešní Letná má plnou pusu demokracie, ačkoliv vůbec nepochopila, co to demokracie je. Já tedy neoslavuji třicet let svobody.
Je to 30 let svobody tunelářů, exekutorských mafií, podvodníků, Havlem amnestovaných zločinců, likvidátorů fabrik, podniků a zemědělství.
30 let ničitelů našeho školství, zdravotnictví, kultury a tradic, rozkradačů státu a rozdavačů peněz z našich daní.
Je to 30 let svobody silných zemí EU, které v naší zemi řádí svými kvótami a diktáty.
30 let svobody developerů, kteří ničí Prahu a další města a vesnice.
30 let svobody realitních predátorů, kteří dodnes nadhodnocují ceny bytů do nehorázných výšin, a nikdo je nezastaví. Naše města už za chvíli nebudou naše, protože si v nich, ač jsme se tam narodili, nebudeme moci dovolit bydlet.
Nechápu, jak někdo může slavit událost, jejímž výsledkem je zničení Československa a vše, co jsem výše vyjmenovala.
Kampaň kolem výročí r. 89 mi připadá odporně hysterická, a nemůžu už to poslouchat, ani se na to dívat.
Nikdo si tehdy nemyslel, že z Československa nezbyde ani kámen na kameni.
Nikdo z nás nečekal, že se cizákům rozprodají pozemky, domy, celé čtvrti, klíčová odvětví, podniky se staletou tradicí, energie, voda.
Nikdo nečekal, že co se nerozprodá, to bude vytunelováno a zlikvidováno, jako většina podniků a továren, které před "sametem" živily mnoho generací rodin (vedlejší státy přece nepotřebují konkurenci).
Nečekali jsme, že přijdeme o cukrovary, mlékárny, masokombináty, zemědělská družstva a soběstačné potravinářství.
Nikdo nečekal, že se budeme muset plazit pod nesmyslnými a bezbřehými diktáty EU.
Nikdo nečekal ani to, že nebudeme smět chránit své hranice.
A je tu někdo, kdo chtěl, abychom měli třetinové platy, ale vyšší ceny všeho, než v ostatních zemích EU?
Nečekali jsme ani to, že staří lidé po celoživotní dřině nebudou mít jistotu bydlení, lékařské péče, a že se budou muset rozhodovat, jestli mají vydat peníze za léky, nebo za jídlo, protože na oboje nemají.
A nečekali jsme ani to, že většina médií, politiků, a mládeže s vymytými mozečky budou starými lidmi opovrhovat, vysmívat se jim, a nejradši by prosadili, aby neměli ani volební právo.
Vůbec nikdo snad nečekal, že se z naší země stane rejdiště developerů, exekutorů, a podvodných šmejdů.
Nečekali jsme, že soudy budou pracovat ve prospěch šlechty, kterou zrušil a zakázal už Masaryk, že budou vydávat majetky kolaborantům, a že se tu začnou vyzdvihovat sudeťáci.
Myslím, že nikdo z nás nečekal ani to, že tu bude pátá kolona rozvracečů státu, kteří beztrestně sprostě uráží nejdemokratičtěji (protože přímou volbou) zvoleného prezidenta republiky.
A že na Letné v dnešní době budou za "demokracii" demonstrovat ti, kteří vše, co jsem tady vyjmenovala, zavinili, nebo tomu napomáhají.
A že tam nejvíc budou řvát ti, kteří ani neví, co to demokracie je.
Demokracie znamená VLÁDA LIDU. Ne samozvaných řváčů z neziskovek a podivných spolků.
Lituji lidi, kteří nepoznali, že ten ve skorohenlajnovském mundůru není na Letné pro ně...

23.1.2020 Český nezávislý tisk                            Lenka Doubravská

slovaniKoncepcia zjednotenej Európy v záujme deklarovanej mierovej budúcnosti a ekonomickej prosperity od začiatku smerovala postupnými krokmi k bruselskému centralizmu. Je otázne a v súčasnosti vlastne už aj evidentné, komu najviac vyhovujú kasta eurokomisárov, bruselská byrokracia a integračná štruktúra rôznych inštitúcií.
Bruselský centralizmus je zlyhaním a problémy starého kontinentu nerieši, ale naopak prehlbuje a vyvoláva opodstatnenú nespokojnosť a kritiku. Možno ho reformovať, vylepšiť v záujme členských krajín únie? Veď práve stredná a východná Európa je momentálne fackovaným panákom, pretože si dovolí pochybovať o kvótach utečencov z Ázie a Afriky, ktorých majú prijať jednotlivé európske štáty, stanovených europolitbyrom a podporovaných jeho oddanými služobníkmi. Kto vypovie poslušnosť, prestáva byť obľúbeným a spoľahlivým lokajom a nastupujú vyhrážky a vydieranie eurofondami.

Cukor a bič - eurá a nátlak. Ruka v ruke s týmto prístupom kráča aj vnucovanie multikulturalizmu, ktorý zlyhal rovnako ako bruselský centralizmus. Už dávno nejde o vzájomné obohacovanie kultúr, životných štýlov a civilizačných výnimočností, ale o zápas o nadvládu, dominanciu a diktovanie pravidiel agresívnejšou a militantnejšou komunitou, ktorá ctí len svoje tradície, náboženstvo a normy. Vzdáme sa vlastnej identity, koreňov a odkazov našich predkov, len aby sme vyhoveli pomyselným a vnucovaným experimentom sociálnych inžinierov pasovaných na hlásateľov akéhosi zvráteného spoločenského napredovania?

Máme ďalej lipnúť na integračnej podriadenosti v bruselských intenciách a nechať si nahovárať, že sme povinní znášať dôsledky koloniálnej politiky západných štátov a ich novodobých konfliktov na Blízkom východe, severe Afriky a v Strednej Ázii v podobe nekontrolovateľnej vlny imigrantov z krajín zmietaných vojnami, fanatizmom a nedostatkom? Povedzme si otvorene, napriek tomu, že v najvyšších európskych štruktúrach je slovenský komisár alebo na poste predsedu Európskej rady momentálne pôsobí poľský politik, únia slúži predovšetkým nemeckým a francúzskym záujmom. Pokiaľ ide o zahraničnú politiku, Brusel zohráva úlohu poslušného asistenta geostrategických plánov anglosaského sveta, americko-britskej koalície, ukázal to aj najnovší prípad s Ukrajinou a ponúkanou asociačnou dohodou, čo napokon viedlo k bratovražednej vojne medzi Ukrajincami a Rusmi. Rovnako to bolo aj v nedávnej minulosti v rámci vojny medzi slovanskými národmi na Balkáne, ktoré sa zmenili na poslušných čakateľov pred bránami Bruselu na členstvo v Európskej únii a NATO.

Pre slovanské národy v strednej a východnej Európe zostala v rámci bruselského centralistického modelu úloha poslušných štatistov, ktorí sa vzdali trhov, samostatnej hospodárskej i zahraničnej politiky a spejú do štádia nesvojprávnosti. Ak prejavia vlastný postoj, ako teraz v prípade krajín V4, Balkánu a novej poľskej vlády v odmietaní Západom nezvládnutej imigračnej politiky, okamžite sú na politickom a mediálnom pranieri.

Hovoriť o idei slovanstva ako o vzájomnej kultúrnej prepojenosti, hospodárskej spolupráci a koordinácii zahraničnej politiky slovanských národov a ich samostatných štátnych útvarov v záujme spoločných cieľov, si vyžaduje aj kritický pohľad do vlastných radov. Slovanské národy si samé totiž sťažovali svoju pozíciu a vybíjali vlastný potenciál a energiu vo vzájomných krvavých konfliktoch, a tak ochotne poslúžili záujmom vonkajších síl zameraných na ich oslabenie, rozvrat a manipulovanie. Žiaľ, ešte stále nie je minulosťou konštatovanie Ľudovíta Velislava Štúra v jeho diele Slovanstvo a svet budúcnosti: „Vskutku, srdcelomné divadlo je to vidieť, ako národ, v Európe počtom najväčší, je rozbitý, porozdeľovaný... všade len víťaznú káru cudzincov ťahá, iba ako materiál na pohodlné stavby pre iných slúži, a za odmenu za to všetko je potupou zasypaný, hanobením obhádzaný."

Napísal to síce v 19. storočí, no ešte aj v 20. i v 21.storočí Slovan oboril sa na Slovana a vzťahy Poliakov - Ukrajincov - Rusov, či Srbov - Chorvátov - Slovincov sú stále otvorenými ranami, do ktorých sypú soľ oni samotní i takzvaní priatelia a spojenci zvonku, pretože takíto rozhašterení Slovania najviac vyhovujú nikým nevoleným silám, ktoré majú svoju predstavu ako deliť Európu, ako ju spravovať a potom ju v jednom poslušnom košiari usmerňovať v rámci Nového svetového poriadku. A k tomu ešte vo vlastných radoch slovanských národov je ochotná piata kolóna slúžiť pre tučnú odmenu, kariéru a osobný prospech komukoľvek na úkor všetkého a všetkých, či už ide o politické elity, médiá alebo takzvaných občianskych aktivistov neschopných inej predstavy, než akú im predostreli inštruktori z tzv. západného demokratického slobodného sveta. Všetko ostatné je pre nich populizmus, extrémizmus, naivný romantizmus alebo služba Moskve.
Keď som už pri sypaní soli do otvorených rán, piatej kolóne a médiách, tak naše informačné prostriedky hlavného prúdu, čiže v súčasnej terminológii mainstream, ideu slovanstva nepovažujú za hodnú pozornosti. Skôr naopak, čo správa, komentár alebo diskusia, to ďalší príspevok k vzájomnej nevraživosti a polarizácii slovanského sveta z pozície washingtonsko-bruselských mentorov. Úplne jedno, či išlo o verejnoprávne médiá alebo súkromné - v bulvárnom alebo spravodajskom duchu, počas balkánskych vojen v poslednom desaťročí minulého storočia sme počúvali vždy a zásadne len o krvilačných Srboch, trpiacich Bosniakoch, prípadne hrdinských Chorvátoch, ktorí si etnicky vyčistili územie od srbskej menšiny bez akýchkoľvek pripomienok západných ochrancov ľudských práv. V ďalšej etape sme sa dozvedali o vojny chtivých Srboch a nevinných Albáncoch, pretože tak to predostreli svetu tlačové oddelenia a hovorcovia USA, NATO a Európskej únie.

Žurnalistická úderka oceňovaných a renomovaných propagandistov a presstitútov vytrvalo vykresľuje do dnešných dní obraz srbských hrdlorezov a vojnových zločincov a len na okraj spomenie aj obdobné prípady zo strany Chorvátov, Bosniakov - vlastne islamizovaných Slovanov, prípadne Kosovskej oslobodzovacej armády. Rovnaký postup uplatňujú médiá hlavného prúdu aj pokiaľ ide o informovanie o súčasnej Ukrajine, z bojov na Donbase, kde sú ukrajinskí vojaci a dobrovoľné prápory s Banderovým odkazom vnímaní ako hrdinovia a ruské obyvateľstvo ako putinovskí separatisti, ktorí podporujú ruské vojenské komandá na ich ceste od Donecka a Luhanska až do Karlových Varov. Ruské obyvateľstvo na Kryme je pomýlené, no Tatári sú statoční bojovníci za jednotu Ukrajiny. Našim mediálnym hlásnym trúbam je všetko úplne jasné - Rusi a Srbi sú jednoznační vinníci napätia, konfliktov a vojnových zločinov, Slováci a Česi, ktorí odmietajú s otvorenou náručou vítať budúcich staviteľov mešít a organizátorov „no go zón", kam nevstúpi noha neverca, sú xenofóbovia a rasisti, a dobrý Slovan je ten, kto v hlbokom predklone čaká na inštrukcie z transatlantických centrál.

Ide o akúsi zvrátenú snahu deliť národy v strede a na východe Európy na tzv. dôstojných Európanov, oddaných pokynom eurokomisárov a amerických diplomatických inštruktorov a nehodných Európanov balkánskeho typu a spoza Uralu, pretože sa nepodriaďujú falošným prorokom akejsi otvorenej spoločnosti, financovanej z pochybných finančných zdrojov ešte pochybnejších filantropov. V našich printových a elektronických médiách nečítame, nepočujeme a nevidíme ani zmienku o tom, že všetky tieto konflikty nahrávajú tretej strane, nie ich účastníkom, že následky to má rovnako pre všetkých, či už sú Srbi, Ukrajinci, Rusi, Chorváti alebo Poliaci, žiadny apel na spoločné záujmy, blízku identitu, nápravu historických krívd a skoncovanie s nekonečnou odplatou, ktorá nič pozitívne neprinesie. Nie, nemusí ísť o nekritické hlásanie slovanskej vzájomnosti, ale aspoň o pokus snažiť sa objektívne a nestranne informovať, bez vytvárania pozitívneho obrazu o jednej strane a neustáleho hanobenia a kritizovania tej druhej.

Aj pri ďalšom faktore zohrávajú médiá dôležitú úlohu - ide o povinnú mediálnu výchovu k multikultúrnosti. Samozvaní lektori nám vytrvalo vštepujú, ako ľudsky blízko máme k Nepálčanom, Tibeťanom, Kurdom, Albáncom, Sýrčanom, či Afgancom, ale paradoxne nás delia neprekonateľné diaľky od balkánskych Slovanov, Rusov, Bielorusov, či Poliakov. Ak začneme pripomínať ideu slovanstva, dozvieme sa, že je to nereálna, časom prekonaná chiméra z minulých storočí, ktorú možno tak nanajvýš spomenúť na rozptýlenie počas hodiny dejepisu.

Ako je to teda s ideou slovanstva, ktorá by mohla znovu ožiť ako jedno z aktuálnych východísk z ruín dvoch neúspešných európskych procesov - bruselského centralizmu a vnucovaného multikulturalizmu?

Oponenti ponúknu okamžitú odpoveď, či je riešením utopiť sa v ruskom mori, keďže Rusko bolo a je pre stúpencov panslavizmu alebo novodobého obrodenia slovanských ideí tou vedúcou silou. Rovnako sa možno utopiť aj v bruselskom mori, v oceáne Nového amerického storočia alebo vo vodách Nového svetového poriadku, v mase zdegenerovaného stáda bez identity, sebapoznania a perspektívy kontinuálneho rozvíjania historického odkazu predchádzajúcich generácií.

Jednotlivé slovanské národy zažili na vlastnej koži rôzne negatívne skúsenosti z vlastnej dielne ako polonizácia, čechoslovakizácia, sovietizácia, juhoslovanská federalizácia, odhliadnuc od iných, importovaných, ako maďarizácia, germanizácia, islamizácia, či amerikanizácia. Koncepcie vnucované despotickým centrom na úkor jedných a pre upevnenie moci druhých. Tadiaľ cesta určite nevedie.

Máme skúsenosti s Osmanskou ríšou, sovietskym impériom i novodobým sofistikovaným západným diktátom a vždy tu zohrávali dôležitú úlohu vnútorné rozbroje, skorumpované domáce politické elity a neschopnosť poučiť sa zo všetkých otrasov a pokusov o ovládnutie a diktovanie. Najvyšší čas, kým ešte nie je neskoro, aby Slovania z rôznych kútov Európy pochopili, že je nevyhnutná rázna zmena v prístupe k sebe samým. Nájsť spoločnú reč na základe historickej skúsenosti a dnešnej reality v medzinárodných vzťahoch. Uvedomiť si potenciál vo všetkých zdrojoch, ktoré jednotlivé slovanské štáty majú k dispozícii a nenechávať sa tlačiť do úlohy, Ľudovítom Štúrom spomínaného materiálu na pohodlné stavby pre iných.

Máme viacero možností - skončiť v lepšom prípade ako europoidná konzumná masa lacných pracovných síl, či ako prívesok amerického ekonomického priestoru nenáročnej duchovnej úrovne, v tom horšom ako súčasť Eurokalifátu fanatických Alahových stúpencov. Prípadne hľadať inú možnosť - uvedomiť si, že sme navzájom na seba odkázaní. Nevracať sa k prekonaným koncepciám, neefektívnym pokusom a na princípe vzájomnej spolupatričnosti vytvoriť vlastnú víziu oživenia slovanskej idey v novodobom chápaní v podmienkach 21. storočia. Na začiatok postačí zaceliť staré rany v našej búrlivej histórii, nenechať sa manipulovať a byť si vedomí spoločnej tvorivej sily .
Český nezávislý tisk 14.1.2020 PhDr.Lubomír Hudo